Podle mého názoru je zdraví opravdu důležité a je na prvním místě. Je snad pro každého člověka důležité, ale někdy mi opravdu hodně vadí, že někteří lidé vůbec nedbají o to, že jsou zdraví a je jim to úplně fuk. Nebo někteří lidé berou se zdraví opravdu jako samozřejmost. Jako samozřejmost své zdraví berou hlavně ti, kteří netrpí žádnými problémy. Ve většině případů jsou to právě mladí lidé. Protože mladí lidé netrpí třeba takovými nemocemi, kteří třeba mají starobní důchodci, třeba vysoký krevní tlak nebo cukrovka, obezita anebo tak podobně. Nebo Alzheimerovu chorobu nebo demencí a podobně, je toho opravdu hodně.

Tady vlastně každý člověk pochopí, že když bude nemocný, že už to nebude ono, že už ten život nebude tak dokonalý, jako byl dříve. Samozřejmě, že neříkám, že když člověk je nemocný nemůže žít dokonalý a poklidný život jako úplně zdravý člověk. Samozřejmě, že tohle také jde, ale třeba potom, když jste na vozíku ochrnutí, tak je potom logické, že mnoho věcí dělat vy nemůžete. Nemůžete třeba hrát fotbal a podobně. Moje sestřenice je právě ochrnutá na vozíku, není tam od narození, ale je tam posledních šest let. Mojí sestřenici je pětačtyřicet let, takže si jistě dokážete představit, jak to pro ni bylo opravdu hrozné, když musela po tolika letech být na invalidním vozíku, protože ona spadla z koně a poranila si míchu.

Měla něco s páteří a od té doby vůbec nemůže chodit a jezdí jenom na invalidním vozíku. Od pasu dolů je úplně ochrnutá. Moje sestřenice takhle žít už dlouho nechtěla, ale řekla, že takhle to asi má být, že jí to je asi přáno, že to měla psáno v osudu. Já vím, že tohle někdy smutné a takové netaktní a že je to špatné, ale jednoduše nehody se stávají. Já vím, že je to prostě hloupé, ale člověk by si měl opravdu svého zdraví vážit a měl by děkovat snad každý den. Bohužel zdraví si nikoho nevybírá. Člověk nikdy neví, jak dlouho tady bude. Nezáleží na tom, jestli jste mladí, staří anebo děti. Nehoda bohužel se může stát kdykoliv, a to včetně zhoršeného zdraví.